„Doma mě odrazovali, že dřevorubectví je nebezpečné, manuálně těžké a že to opravdu není práce pro ženu. Měla jsem dobré známky a chtěli, ať pokračuju na vysokou. Musela jsem je hodně přesvědčovat. Pak jsem jednoho dne přijela domů a na zahradě stál traktor pro mě, to byl závazek,“ říká dřevorubkyně Kateřina. „Začátky byly náročné, stromy se zadrhávaly za pařez, ztrácely se mi po cestě nebo jsem zapadla do bažiny. Ego mi nedovolilo to vzdát, zatnula jsem zuby a vydržela. V této profesi vidím hodnotu, baví mě, že fyzicky pomůžu lesu. Přála bych si, aby to bavilo víc mladých lidí,“ dodává.